1Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima, že se nebudu dívat po dívkách.2Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí, jaké dává Všemohoucí shůry dědictví,3ne-li neštěstí pro zlosyna, ne-li pohromu pachatelům zla?4Copak Bůh nehledí na mé cesty, copak nepočítá všechny mé kroky?5Jestli jsem v životě jednal falešně, jestli jsem kdy pospíchal konat lest –6pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé, ať se ubezpečí o mé nevině!7Jestli má noha z cesty zabloudila, jestli mé srdce odešlo za očima, jestli mi na rukou špína ulpěla –8pak ať co zaseji, sní někdo jiný, ať jsou mé ratolesti vykořeněny!9Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést, jestli jsem číhal u dveří přítele –10pak ať má žena pro jiného mele, ať s ní jdou jiní do postele!11Byl by to přece zvrhlý zločin, byl by to trestuhodný hřích,12byl by to oheň k záhubě spalující, vykořenil by vše, co pěstuji!13Copak jsem svému služebníku odepřel právo nebo své služebnici, když měli se mnou spor?14Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář? Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát?15Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě? Nezformoval nás jeden a Týž v lůně matčině?16Copak jsem nevnímal potřeby chudých, nechal jsem pohasínat oči vdovy?17Copak jsem jedl svůj chléb sám a sirotkům z něj nedával?18Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal, od svého dětství jsem vdovám pomáhal.19Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů, jak ubožák nemá ani přikrývku?20Copak mi takový ze srdce nežehnal, když se vlnou mých ovcí zahříval?21Jestli má ruka někdy napadla sirotka, protože jsem viděl, že soud na mě dá –22pak ať mi vyrvou paži z ramena, ať je má ruka v lokti zlomena!23Božího trestu jsem se přece bál, před jeho vznešeností bych neobstál!24Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jistotou?25Copak mě těšilo, jak velké jmění mám a kolik toho svou rukou vydělám?26Copak jsem obdivoval zářící slunce a měsíc putující ve své nádheře,27takže bych se v srdci dal tajně svést a rukou jim od úst poslal polibek?28I to by byl přece trestuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na nebi![1]29Copak mě těšilo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu vedlo zle?30Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit tím, že bych na něj svolával kletby.31Copak si mí podomci museli stěžovat: ‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘?32Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.33Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky?[2] Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit?34Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se posměchu svého kmene, takže jsem mlčel a ani nevycházel ven?35Kéž by mi někdo poskytl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví! Ať můj žalobce předloží svůj spis!36Rád ho budu nosit na vlastních ramenou, ozdobím se jím jako korunou!37Všechny své kroky před ním rád vypovím, předstoupím před něj jako princ!38Jestli má půda křičí proti mně a její brázdy pláčí společně,39jestli jsem její plody jedl bezplatně a mořil její nájemce –40pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice a plevel místo ječmene!“[3]41Zde Jobova řeč končí.
Jób 31
Český ekumenický překlad
— Očistná přísaha
1 „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? 2 Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin? 3 Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností? 4 Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky? 5 Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí, 6 ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost. 7 Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních, 8 ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni. 9 Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha, 10 ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní. 11 Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení, 12 byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu. 13 Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, 14 co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat? 15 Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně? 16 Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději 17 a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl – 18 ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil –, 19 jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, 20 jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, 21 jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, 22 ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. 23 Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností. 24 Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám,‘ 25 jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, 26 jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, 27 a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých ústjim rukou poslal, 28 i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. 29 Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého – 30 vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu, 31 lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti,‘ 32 cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře –, 33 jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi, 34 že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří. 35 Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis. 36 Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec. 37 O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu. 38 Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly, 39 jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval, 40 ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.